Lucka s Petrem měli nádhernou svatbu v Itálii u jezera Lago di Braies.
Novomanželé nám napsali:
Jak začít?
Svatbu jsme plánovali opravdu dlouho, ale pořád se mi nedařilo skloubit naše přání s tím, co se obvykle na svatbě dělá. Nebo jinak – věděla jsem, co nechci, ale nemohla jsem přijít na to, co opravdu chci. Když jsem ale na internetu viděla fotky ze zahraničí, moje srdce vždy poskočilo radostí. Můj rozum mi ale hned jasně vysvětlil, že tohle není nic pro mě. Já jsem si přála svatbu hlavně v klidu, bez stresu, a tohle by určitě znamenalo spoustu starostí navíc. Navíc by to bylo strašně drahé a prostě by to určitě nešlo.
Pak jsem ale zjistila, že svatba nemusí být jen na pláži, ale že to jde i v horách. A navíc na místě, do kterého jsem se loni na dovolené úplně zamilovala – Lago di Braies. Domluvila jsem se proto s přítelem, že zkusím jen tak nezávazně napsat e-mail, ať zjistím, jak to vůbec funguje. A výsledek? Po 8 letech od zásnub, z toho 2 roky intenzivního vymýšlení klasické svatby, nakonec stačily dva telefonáty a pár e-mailů – a bylo to. Za 2 měsíce bylo vše zařízené a my najednou sedíme v autě a jedeme do Itálie.
Nejtěžší bylo opustit představy o tom, jak by vlastně správná svatba měla vypadat, a přijmout zodpovědnost za to, že si ji uděláme po svém. Dovolili jsme si mít svatbu snů. Svatbu podle našich představ. Bylo to dokonalé. Nejen na fotkách, ale doopravdy jsme si ji užili – a to pro mě bylo nejdůležitější. Malá pohodová svatba, jen my dva a děti. Jen to, co jsme si opravdu přáli, nic, do čeho bychom se museli nutit.
V jedné pohádce se říká: „To se nedá vyprávět, to se musí vidět.“ Je to tak. Celý den jsem si užívala, cítila jsem se skvěle a uvolněně a měla jsem pocit naprosté výjimečnosti.
Přípravami nás provázela paní Martina, na místě se pak o nás starala milá paní koordinátorka. Obě dvě úžasné profesionálky, které jsou díky svým zkušenostem po celou dobu v klidu a nenápadně se starají o to, aby vše běželo, jak má. Právě díky tomu jsme si svůj den mohli užít bez starostí a v úplné pohodě.
Ještě jednou moc děkujeme, Lucie a Petr
